Wees Monetová

Předkové z matčiny strany pracovali v Domě č.33 snad už od nepaměti, možná ještě dříve než se dostal do dědictví rodu Monetů. Jejich práce se také dědila z generace na generaci, at už jako sluhové, kuchařky či jiné. Weesinina matka byla téměř stejně stará jako její otec (asi o rok mladší). Jako děti si spolu hrávali, Monetům to nevadilo, aspon měl mladý dědic nějakou kamarádku. Čím byli ale starší, tím více to přestávalo být vhodné. Dědic a služka? Mladý pán musel začít studovat etiketu a všechny tyhle náležitosti, které se po něm vyžadovali, a Weesinina matka měla být služkou. Ale oba dva do sebe byli zamilovaní, tajně se scházeli. Když na to Moneti zjistili, bylo to nepřípustné, a Weesininu matku ze sídla vyhodili, prostě se jí zbavili. Potajnu ji odvezli dosti daleko, aby už mladého pána nikdy neviděla. To ji bylo asi 18, a v tu chvíli nevěděli, že je těhotná. Což nevěděla zatím ani ona. 

Poté co její matku odvezli z Domu č.33, neměla kam jít, neměla práci, kde bydlet. Netrvalo dlouho a práci si našla v jednom sirotčinci. Bydlela kousek od něj. V té době také zjistila, že je těhotná, ale zpátky se vrátit nemohla, to věděla. Čas běžel, až jedné noci, při velké bouři, se Wees rozhodla že se chce na ten svět už také podívat. Bohužel, už od téhle chvíle jí osud nepřál. Wees se sice narodila živá a zdravá, ale její matka to nepřežila. Nikdo neslyšel pláč malého novorozence, až ráno, když její matka nepřišla do prace, zjišťovali co se děje. Přišli k ní domu, a v pokoji na zemi nalezli jen 3 věci. Mrtvou mladou gnomku, novorozence - holčičku, a nápis na podlaze, psaný krví (viz obr.). A tak dostala maličká jméno Wees. Bylo to přece přání její matky. 

Vyrůstala v sirotčinci, v kterém dřive pracovala její matka. Život neměla jednoduchý, jako ostatně každý jiný sirotek. Život před ni stavěl jednu překážku za druhou. Těžký život v ulicích ji naučil spoustu duležitých věcí. Lepší být nevidět, lepší být neslyšet, kdy a jak se skrýt. Aby se se dětí v sirotčinci zbavili co nejdříve, tak se je kolem 11tého roku života snažili hodit na starost kamkoliv jinam. Byla spousta lidí, kteří potřebovali učně, levnou pracovní sílu, někoho na výpomoc. A takhle Wees dostala do služeb jednoho alchymisty.

Starý, zahořklý, také alkoholik. Prý to býval "Pan alchymista", známý pro své průkopnické studie, nové lektvary a výrobky. Ale po dlouhodobém neuspěchu při své další studii, kdy začal alchymistický cech stále víc a víc vysávat, bez výsledků, jej z cechu vyhodili. Že má své nejlepší léta za sebou. Začal pít, ale stále se snažil své studium dokončit. Žádný Učeň/pomocník u něj dlouho nevydržel, mlatil je, nadaval jim. Ani Wees na tom nebyla lépe, schytávala jednu ránu a nadávku za druhou. Ale držela se. Jednoho dne se ale stala nehoda. Alchymista se opět fanaticky snažil dokončit svůj pokus, ale jestli byl už tak šílený ze svého nezdaru, nebo tak moc opilý, už se nikdo nedozví. Wees zrovna přinášela poslední ingredienci, pro kterou ji poslal. Najednou se objevil obrovský záblesk, následovala ohromná rána, a celou místností otřásl  výbuch. Wees odletěla a narazila do stěny, snad jako zázrakem přežila. Možná se na ni osud poprvé usmál, nebo to byla jen další jeho rána? Na pokrají sil, se vyplazila z pokoje, který už začaly pohlcovat plameny. Pak ven z domu a pryč. Tou dobou byl v plamenech už celý dům. Od neštěstí se jí podařilo utéct. Nechtěla aby kdokoliv věděl že je naživu. Potácela se stmívajícími se ulicemi, za zády nechávala štiplavý kouř a oheň. Víc si už nepamatuje.

Probrala se neví kdy, možná ji probrala ta bolest, štiplavá, spalující. Zjistila, že téměr celou levou polovinu těla má popálenou. Nejvíc to odnesl obličej, hlava a levá ruka. Vlasy na levé straně měla uplně spálené, už nikdy jí znovu nenarostly. Popáleniny se časem zahojily, ale zanechaly za sebou nepěkné jizvy. Štěstím v neštěstí bylo, že zrak měla v pořádku. Nejzvláštnější bylo, že po téhle nehodě, jí zbělely vlasy. Dřívě měla husté, neposedně rozčepýřené, tmavě hnědé vlasy. Společnost se ji pro její jizvy a bělavé vlasy stranila, možná z ní měla strach, možná se jí hnusila, kdo ví. To vše se jěště umocnilo časem tím, že její vlasy barvu měnily. Barvu začínaly měnit od kořínků, až po konečky. Zpočátku nejčasti černou. Postupem času se přidávaly další barvy, k černé se přidala modrá, zelená a červená. Dále pak oranžová, nakonec i hnědá a blond. Naučila se s tím žít, začínala tomu přicházet na kloub. Barva se měnila podle jejích emocí. Své jizvy a barvy skrývala. Nejprve kapucí. S rostoucím věkem a znalostmi, se její doplňky stávaly mnohem více sofistikovanější a propracovanější. Ruzné šátky, klobouky, masky, brýle, které si začala sama vyrábět a zdokonalovala je. 

Schopnosti:

• Zručnost (R)
• Boj beze zbraně
• Vražedné ostří
• Vrhání dýk
• Mistr útěku
• Boj se dvěma zbraněmi

Vybaveni:

• Kouzelné kožené brnění (obranný +2)
• Kouzelný degenbrecher (obranný +3) - 2ks
• Dýka - 8ks
• Zlodějské vybavení
• Boty vodoměrky
• Speciální přilba

Dovednosti zloděj:

• Hazardní hry (OBR) - 5
• Odhad ceny (INT) - 4
• Přesvědčování (CHAR) - 4
• Vybírání kapes (OBR) - 4
• Umění železného klíče (OBR) - 7
• Umění kočičího pohybu (OBR) - 7

Dovednosti obecné:

• Akrobacie (OBR) - 5
• Postřeh (INT) - 7
• Reflex (OBR) - 7
• Mechanika (INT/OBR) - 1
• Čtení/psaní (INT) - 2
• Plížení (OBR) - 3
• Zpracování zvěře (OBR) - 1
• Prežití v přírodě (OBR/ODL) - 2
• Znalost přírody (INT) - 2
• Jízda na zvířeti (OBR) - 3 
• Výdrž (ODL) - 3
• Atletika (SIL) - 2
• První pomoc (OBR) - 3
• Vůle (CHAR) - 3